Cestovatelské postřehy
Dneska jsem cestovala vlakem, abych užila teplého slunka a jara v horách. A bylo krásně a odpočinkově a člověk si celý ten výšlap a procházení lesy přál, aby mu něco z jejich síly zůstalo v duši.
A potkávala jsem sympatické tváře, které opětovaly úsměv. Ale člověk je zbabělý a i přesto, že cítí magnet k tomu druhému a vidí náznaky sympatií i u něj, neudělá nic. Nezeptá se na číslo nebo e-mail, prostě ho nechá vystoupit mlčky a jen si povzdechne, že je to všechno nazmar…
Nebaví mě to. A jsem naštvaná, že jsem takový srab. Nevidím příležitosti a šance a díky tomu tak vše zůstává při starém.
Chtěla bych umět překonat rozpaky. A říkat si, že optáním nic neriskuji. A že když se někomu zalíbím, tak se nebát jej povzbudit. Jenže – nic není tak jednoduché, jak se člověku zdá a jediné, čím si mohu být jistá je to, že druhou šanci už nedostanu a že míjení znamená skutečně míjení – nic se nevrací, ani minuty a vteřiny a daného člověka už nikdy nepotkáte.
Škoda, že nejde vrátit čas zpátky a škoda, že člověk stárne tak rychle…
Snad se během té doby alespoň naučím sbírat odvahu.
